Poslední dobou se objevují články o tom, jak v Čechách začala éra boilies a s ní související chytání velkých kaprů...
Rázem se mi vynořila spousta vzpomínek a měl jsem takové nutkání podělit se o ně s těmi, kteří zapomněli, i s těmi, kteří vzhledem ke svému věku onu dobu nezažili, a proto asi neví, co to tehdy znamenalo být průkopníkem v chytání velkých kaprů na boilies. Pojďte se tedy se mnou vrátit na samý počátek...
Jako kluk jsem se nemohl dočkat, až mi bude deset let a přihlásím se do pionýrského rybářského kroužku, abych získal pionýrský rybářský lístek. Vedl nás tehdy pan Beránek a stal se mým druhým tátou. Doslova jsem mu visel na rtech a hltal rybářské historky, plné rybářského umu, lásky k tomuto koníčku a přírodě vůbec. Prostě žádné brožury, učebnice, nýbrž jeden nekonečný dechberoucí příběh, který se mi zavrtával do podvědomí i do srdce. Trénovali jsme rybolovnou techniku na suchu, házeli na terč a cvičili další potřebné dovednosti. Na Matičním jezeru a Labi jsme to zkoušeli v praxi. Po roce jsme se dostavili ke zkouškám. Žádná fraška, opravdové zkoušky! Neučil jsem se, díky skvělému učiteli panu Beránkovi – dej mu Pán Bůh věčnou slávu – jsem to měl všechno jak v hlavě, tak v rukou. Možná to zní trochu starosvětsky, ale já to tak prostě cítím. I po získání pionýrského ryb. lístku jsem s radostí kroužek navštěvoval a o prázdninách jezdil na pionýrské ryb. tábory. Skoro nikdy jsem nevynechal, jak se mi tam líbilo. Jen jednou jsem byl na táboře a to klasickém. Nesnesitelné, pořád samé nástupy, na sportovní hry, koupání v rybníku, odpolední klid, večerky a tak stále dokola. Už jsem si zoufal a prosil rodiče, ať mne honem odvezou. Smůla, musel jsem to přetrpět až do konce. Na rybářských táborech to byla jiná! Komu se chtělo, mohl vyrazit na ryby již ve čtyři ráno, v osum nástup, pak nás honem spočítali, pelášili jsme na snídani a hurá znovu na ryby. Oběd, svačina s sebou a marš na ryby. V šest večeře a po ní do devíti zase ryby. Tři týdny jako v nebi!
Pak přišla bláznivá léta dospívání. S tím související děvčata, zábavy, diskotéky… Bigbít mnou doslova cloumal: Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, King Crimson, Uriah Heep, Omega, Flamengo s Mišíkem – zkrátka, co vám budu povídat, rybařina šla stranou. Dva ztracené roky vojny. Deset let ve světě u Československé námořní plavby, kde už jsem zase rybařil. A návrat do normálního života. V té době mi učarovala akvaristika: měl jsem pěstírnu v paneláku, nějakých 2800 litrů v akváriích. Množil jsem rybky, výpěstky jsem dodával na náš i zahraniční trh. Dařilo se mi. A s chutí jsem rybařil, jak jinak. Bylo to nejkrásnější období mého tehdejšího života!
V roce 1988 jsem začal prodávat v akvaristice družstva Tvar Pardubice. Zpočátku sám, po půl roce s manželkou. To bylo moc fajn, poněvadž jsme si rozdělili pracovní dobu tak, abych mohl ve čtvrtek v poledne sbalit svá fidlátka a vyrazit na ryby. Nejčastěji s kamarádem Standou Malým na Rozkoš. Čtvrtek, pátek, sobota a neděle. Spali jsme sice v autě, příliš pohodlí jsme neměli, zato ráno jsme mohli ihned k vodě. Pohoda!
Tenkrát jsem se již specializoval na kapry. Chytali jsme kusy 50–65 cm na foukanou kukuřici z Maďarska. Dávala se do obloučku na dvounulku, trojnulku háček. Po hodině výměna, znovu zabrodit a nahazovat – čím dále, tím větší šance na záběr. To byla panečku fyzička. Přestavovali jsme teleskopy od Sony, posouvali držadla navijáku nahoru, aby při náhozu vznikla větší páka. Nakupovat jsme jezdili do Budapešti. V té době Maďarští komunisti povolili malé živnosti a tak se objevili soukromé zeleniny, trafiky, malé prodejničky s potravinami a také prodejny s rybářskými potřebami. Dali se tam sehnat surfové pruty, velké navijáky, háčky, západoněmecké vlasce a jiné rybářské náčiní západní výroby. Nalehko jsme jezdili do Budapešti, jen pár lahví Becherovky, coby úplatek na zpáteční cestě pro maďarské a naše celníky, jsme měli vždy v pohotovosti. Domů jsme se vraceli s náčiním, ale především v té době s návnadou všech návnad na kapra, tou foukanou kukuřicí, kterou jsem již zmínil. Sice v té době se shánělo prakticky všechno, co za něco stálo, ale když to člověk sehnal měl až dětinskou radost. A jak jsme si zakoupené nářadí opečovávali. Po listopadové revoluci jsem v lednu roku 1990 odkoupil od Tvaru Pardubice akvaristiku a pustil se s náramnou chutí do podnikání. A dařilo se. Nebylo to zadarmo, vyžadovalo to hodně času a úsilí. Navzdory onomu hektickému období jsem si čas na rybaření našel, k vodě jsem chodil relaxovat a vyčistit si hlavu. Rád na mé podnikatelské začátky vzpomínám. Se Standou Malým jsme jezdívali na Velké Dářko, kde jsme už bivakovali v normálním stanu a na Sečskou přehradu. Právě zde jsem se spřátelil s rakouským rybářem, který tam byl na návštěvě s českou manželkou u jejích rodičů. Mimochodem, paní byla mistryně republiky v rybářské technice.
Krásný šedý lysec 16,20 kg z nudapláž Pískova Hrádek jaro 1995 ( foceno samospouští - Foťák Praktica L2)
Rakušan chtěl vědět, kde je větší hloubka a členité dno. Poradil jsem mu a on tam po dva dny zakrmoval ve večerních hodinách nějakými kuličkami tak 18 mm v průměru. Vždy asi tak dvě kila. Třetí den kolem šesté vyrazil k vodě s pruty – neuvěřitelně tenkými. Takové jsem nikdy neviděl. Chytal na těžko, s kuličkou přivázanou nití mimo malý háček. Všichni, co jsme tam byli, jsme ho nedůvěřivě sledovali. Koule mimo háček? Totální blbost! Co na to chce chytit? Asi o půl deváté večer přišel záběr. Podle toho, jak se prut ohnul, bylo jasné, že se na jeho konci nenachází žádný „násaďák“. Po kratším zdolávání se ocitl v podběráku – kapr kolem sedumdesáti pěti centimetrů. Spadla nám čelist, takového kapra jsme tam už hezky dlouho neviděli. Za to mohou ty zázračné kuličky a skvělá montáž! Dva dny jsem Rakušana přemlouval, láhev „vizoura“ a vymámil jsem z něho recept na úžasnou návnadu, pět háčků na boilies a malou cívku šňůrky. A tak jsem v létě roku 1992 získal recept na boilies a první materiál na boilie montáž.
Pročetl jsem si recept. Jo, až na sladký kasein seženu všechno. Kaseinu bylo 300 g na kilogram, tuto dost důležitou složku půjde asi těžko nahradit. V drogerii se prodával kaseinový klih, tzn. kyselý kasein a vápno. Můj kamarád Jarda, též akvarista, ale jinak profesor na Fakultě chemicko-technologické, mi poradil jako vždy doposud: „Když to smícháš s vodou, vznikne kaseinát vápenatý, což by pravděpodobně nemělo vadit. Určitě tím kapry neotrávíš.“ (Když jsem začal později vymýšlet vlastní recepty, chodil jsem se k němu radit a doučovat chemii, to bylo skutečně nezbytné.)
Pustil jsem se do díla. Výroba prvních kuliček, to byl doslova a do písmene hotový porod. U televize koulela celá rodina, abychom se mohli již ve čtvrtek se Standou a ještě jedním kamarádem vypravit vyzbrojeni boiliem a plni očekávání na Mušov do Šakvic. Čtvrtek, pátek nic. „Možná je to tím kaseinovým klihem,“ napadlo mne. No uvidíme. V sobotu ráno jsme po čtvrté nahodili šest prutů, usadili do vidliček a čekali. Kolem páté se rozvrčela brzda navijáku na Slávkovu prutu. První kapr 67 cm na mé boilies. A pak už to pořád vrčelo a vrčelo. Do neděle jsme dostali přes dvacet kusů. Okolní rybáři začali vyzvídat. Byli jsme jako nedobytný trezor. Prostě ješitní mistři světa. Dvanáct kaprů jsme vezli domů, něco nám, ostatními jsme obdarovávali známé. Příliš nadšeně se netvářili. Bodejť, místo nedělní siesty kuchat kapra, to se nikomu nechtělo.
Bojovný šupák 13,60 kg Pískova Hrádek - Boudy jaro 1995 - ( Foťák Praktica L2)
Do Šakvic jsme jezdili až do pozdního podzimu. To už jsem vlastnil rollbal, práce se urychlila a my mohli vody pěkně „drancovat“. Do Šakvic jsme jezdili až do pozdního podzimu. Přišla dlouhá zima, nemohl jsem se dočkat jara. Pruty nedočkavě poskakovaly ve skříni a těšily se na přicházející sezonu. Sotva se „vylouplo“, opět jsme si to namířili na Mušov. Chytali jsme ve čtyřech lidech i na jiných místech a dařilo se a dařilo. Idyla bohužel vydržela jenom do začátku září. Tehdy jsme se trochu nepohodli... Naše názory na to, co kdo a jak dělá, se začaly lišit. Z tohoto důvodu jsem se vydal svou cestou a zaměřil se na lov kaprů v okolí Pardubic, svého tehdejšího bydliště.
Jednou jsem se doslechl, že v pískovně Hrádek (revír Boudy) se ukazují velice slušní kapři. Následující den jsem už při ranním rozbřesku stál na břehu a dalekohledem pozoroval vodní hladinu. Zprávy nelhaly, ukazovali se tam pořádní chlapíci. Srdce mi zaplesalo. Hrádek tenkrát vypadal poněkud jinak než dnes. Tvořil asi tak elipsu s poloostrovem, na němž sídlila těžební firma. A právě kolem špičky poloostrova skákali kapříci nejvíce. Zjistil jsem, že se s jedním ze spolumajitelů těžební firmy znám ze školy. Slovo dalo slovo a už jsme tam seděli s nahozenými pruty a s pořádnou návnadou – samozřejmě boiliem. Hodinu před rybolovem jsme zakrmili přibližně jedním kilem. Kolem jedenácté v noci to přišlo! Krásný „šupák“, 78 cm. Nepopsatelný zážitek! A ta radost! Chytil se na mou vlastnoručně vyrobenou boilie. Tak velkého kapra jsem až doposud neulovil. Druhý přišel ráno kolem páté, 84 centimetrový šupináč. Třetí záběr asi v šest. Okamžitě silný tah. Cítil jsem, jak driftuje přes hranu, přitáhl jsem brzdu, abych ho zvedl. A protože jsem měl surfové pruty Shimano, akce nic moc. Vypnul se. Stáhl jsem montáž ke břehu a zjistil, že mi to hovádko narovnalo háček. Nechápal jsem to. A právě v onu chvíli jsem tomuto lovu úplně propadl... V knihkupectví jsem navíc objevil knihu z Nakladatelství Fraus – CHYTÁNÍ VELKÝCH KAPRŮ od anglického autora Andyho Littla. Z té jsem načerpal spoustu vědomostí, ale hlavně se nadchl pro filozofii zde prezentovanou: Kapra mít jako soupeře ve vodě, nikoli jako sousto na vidličce, vyfotit se s ním a náležitě se rozloučit při vypouštění zpět do jeho přirozeného prostředí. Měj se, kluku, příště zase spolu změříme síly! Vzpomínat člověk může nad fotoalbem se svými úlovky.
Dlouhý silný šupináč s velkou ocasní ploutví 15,50 kg - nudapláž Hrádek jaro 1995 ( foceno samospouští - Foťák Praktica L2 )
Toho roku jsem se rozhodl, že si udělám radost a nakoupím pár potřebných věcí. Jedna z prvních prodejen s náčiním pro sportovní chytání velkých kaprů byla v Praze Na Maninách. Co vám budu povídat, domů jsem si odvážel pěkné dárky pod stromeček: dva pruty Kev Carp od Sportexu, přístřešek-bivak, Rod Pod, lehátko, kobru, navijáky Shimano s pravou bojovou brzdou, hlásiče a ještě pár drobností. Nanosil jsem si nářadíčko do ložnice, položil vedle postele… No, prostě měl jsem z toho radost jako malý kluk. Manželka si klepala na čelo, když jsem jí vysvětloval, že si na ně musím zvyknout. V lednu jsem si pak koupil v Army-shopu spacák izraelské armády, goretexové vojenské oblečení U.S. Army a s americkým kokršpanělem Denisou jsme vyrazili na Hrádek na kapry. Strávili jsme tam celou sobotu a neděli. Záběry sice byly, jenomže já to ještě s nářadím moc neuměl, a tak jsem vyšel na prázdno. Jinak to byla síla! Večer jsem lezl do spacáku celý zimou roztřesený. Denise se schoulila v nohách a hřála mne jako kamínka. V noci jsem ještě třikrát zkusil štěstí. Marně. K ránu mlha nad vodou, na okách se začala tvořit námraza. Sbalil jsem se a nabral směr k teplým domácím radiátorům. Zvěsti o mé výpravě se rychle rozletěly po Pardubicích. Někdo říkal, že jsem blázen, pro jiného jsem byl borcem. Když blázen, tak blázen.
Stojaté vody se zavřely a já chodil poctivě jednou za tři dny zakrmovat na druhou stranu Hrádku na nudapláž naproti ostrovu. Pokaždé jsem tam nakobroval asi čtyřicet osmnáctek kuliček boilies. A konec zavření vod ne a ne přijít. Táhlo se to jako med, Kev Carpy nedočkavě poskakovaly ve skříni. No, sláva, první květen, strčil jsem pruty do futrálu a zmizel k vodě na tři dny v zimě zakoupeným kombíkem Moskvičem. Můj první nástup byl neúspěšný, zato spaní u vody fantastické. Další dvě dvoudenní vycházky také bez záběru. Ale ono to určitě přijde, prostě musí! Jezdil jsem denně po práci, přespal u vody a o půl šesté domů, vykoupat se a zase do práce. Teprve při čtvrté výpravě se na mne usmálo štěstí – osmdesátník, krásný lysec. Od té chvíle co výprava, to jeden krasavec. Kapři se tam ale vyznačovali plachostí. Přišlo první zdolávání, podebírání, a jakmile se ozval rámus na břehu, kapři byli ti tam. Brali od úplňku čtrnáct dní, potom nastal konec, nebyli ani vidět. Přesto jsem chodil dál velmi často, co kdyby… Za úplňku to začalo znovu jako přes kopírák.
V červenci jsem se setkal s rybářem Milošem Rohlíkem, dali jsme se do řeči a zjistili, že jsme na stejné vlně. Andyho Littla přelouskal jako já – i jeho to dostalo. A tak jsme spolu začali rybařit. Při druhé společné vycházce přišel Milošovi záběr, velice slušný lysec, bohužel se u břehu vypnul. Ještě dvakrát jsme to na pískovně zkusili, Miloš dostal ještě dva a potom už nic a proto jsme zamířili na Labe v Pardubicích. Hned první večer jsme je začali dolovat. Takže první kapři v Pardubicích v Labi byli chyceni na boilies v červenci roku 1995. Pěkné kusy, od osmi do třinácti kilo. Milošovi se dokonce podařilo vyzrát na 14,5kg krasavce. Vidím to jako dnes: Miloš seká, drží prut nad hlavou a v podřepu sjíždí po trávě plné rosy z náspu dolů. Kapr jede po proudu, po chvíli se otočí a hrne se proti proudu. Křičím na Miloše, aby zabral a přitáhl kapra více ke břehu, aby se nedostal do dalších tří udic nad námi. Miloš se do něj opřel a za pár minut ho měl u břehu. Snažil jsem se rybu v té tmě podebrat, už jsem si myslel, že je tam, ale podběrák vůbec nešel z vody ven. Asi se zachytil za nějakou větev. Napjal jsem svaly, zabral více a… Žádná větev, na podložce se nám rozložilo pěkné „hovádko“. Nevěřili jsme vlastním očím. Vlasec pětadvacítka, kaprový třídílný prut od Andyho Littla – konečně jsme sami poznali, co tyto neskutečně tenké kaprové speciály dokážou a vydrží. Strávili jsme na tom místě ještě několik večerů a rán. Pravda, nic většího nás „neoslovilo“, ale rybařina to byla tehdy parádní. Ta doba už se bohužel nikdy nevrátí, ale ty zážitky nám už nikdo nevezme…
Konec prvního dílu
Vlasta Vápeník